Regionální pohádka soběslavských mužů

15.04.2020

Regionální pohádka soběslavských mužů - drastická, realistická a zejména bez konce

Asi to zažil každý z nás. Sledujete on-line nějaký napínavý akční film, děj spěje ke svému závěru a vyvrcholení (nicméně je to slušný film!), napětí graduje… a v tom vypadne internet.

A přesně taková byla i soběslavská pohádka. Vlastně nic nového. První sezóna soběslavských mužů v Regionální lize rozhodně nebyl žádný horor, i když některé dílčí kapitoly inspiraci výběrem bratří Grimmů rozhodně nezapřely. A taky nic moc originálního. Něco jako Tři bratři. Když nevíte coby, vezmete pár klasických dílek a uděláte z toho takový pel-mel. Z druhé strany scénáristického mlýnku vám rázem vypadne tuctový multi-remake, který ještě předtím, než se rozvzpomenete odkud že je vám ten děj povědomý, vždy umě změní spád (a inspiraci) jiným směrem.

K tomu všemu je třeba dodat, že jde o pohádku genderově silně nevyváženou a s jednou výjimkou i plnou zpátečnických stereotypů. Zatímco soběslavské ženy i juniorky v ní totiž většinu děje figurují na posledních či předposledních místech tabulky… vlastně… ony v té pohádce z těchto důvodů nefigurují vůbec, muži i junioři se valnou část sezóny vyhřívají na opačném a sluncem zalitém pólu, zahrnuti vavříny uznání a přízní modelek. Prostě neakceptovatelné.

A aby toho nebylo málo, tak v ní chybí poslední stránka. To jako vážně?

Ale hezky popořádku. Bylo nebylo, v malém florbalovém království, jež Banes Florbal Soběslav zove se…

Na trůně soběslavského florbalu již nějakou dobu dlel král Libor, toho jména první. Byl to vládce pracovitý a schopný, leč vrtošivý. Ačkoliv se do historie nezapsal žádným revolučním počinem ani nepřiměřenou krutostí, panství pod jeho vládou dokonce chvílemi i prosperovalo. Byl to král pevné ruky, pořádný a čistotný. Jeho nejcitovanější prohlášení: „Chlapi, neplivejte na Podlahu!“ hovoří za vše. Zkrátka prototyp běžného panovníka, kterých v propadlišti dějin skončilo již nespočet. Na tomhle však bylo přeci jen něco výjimečného. Proslul totiž menší estetickou ušní nedokonalostí. Následný průběh tak nebyl nikterak originální.

Vrb bylo v království hodně, holiči nepoučitelní a popravy upovídaných kadeřníků tak byly takřka na denním pořádku. S přibývajícím časem a zejména rapidně ubývající bujností královy kštice však i samotnému vladaři začínalo být jasné, že jeho genetická vada způsobená dominantní alelou na mužském chromozomu Y stejně nemůže být skrývána do nekonečna a se svým vzhledem se smířil. Vzhledem k tomu, že na celostátní úrovni to byl v politice stejně samej vůl, oslí uši jednoho místního monarchy nakonec mezi poddanými nevzbudily prakticky žádný rozruch.

Nový smysl života tak král nalezl ve výbojných výpadech do okolních florbalových zemí. Drtivé a krvavé porážky o strategicky naprosto bezvýznamná území střídaly střídmé remízy a život ve florbalové Soběslavi šel rok za rokem pokojně dál. Až loňskou sezónu došlo příchodem tří posil ze strategicky mnohem vyspělejšího Tábora ke změně bojové taktiky a Soběslav začala v Přeboru jen obtížně hledat rovnocenné soupeře. Výsledkem byl postup o dvě úrovně až do Regionální ligy.

Tu zahájil jednoho krásného podzimního dne, léta Páně 2019, neohrožený soběslavský tým výbojnou výpravou až do dalekých Kašperských Hor. Úkol zněl jasně: vstoupit úspěšně do sezóny a dobýt hrad Kašperk. Situace se však na místě lehce zkomplikovala zjištěním, že hrad Kašperk je nejvýše položený královský hrad v Čechách. Strmý pohled vzhůru, až na vrchol kopce Ždánova, donutil neohrožené, leč z Jihočeského přeboru lehce zlenivělé Soběslavské rychle přehodnotit plány. Ti si tak raději v podhradí vybili zlost na podobně zmatených Lišovských, které Soběslavští v úvodním zápase sezóny brankou dvě vteřiny před koncem bitvy drtivě deklasovali v poměru 9:8. I v druhém měření sil, tentokráte s loupeživou rotou lapků ze Strakonic, předvedli „zelení“ solidní výkon, krvavá bitva však nepoznala vítěze. Poté, co oba týmy pohřbily mrtvé a vážně zraněné, rozešly se smírně každý s jedním bodem. Čtyřmi body z úvodního výpadu tak Banes Florbal Soběslav začal psát kapitolu svého působení v Regionální lize poměrně úspěšně.

Následující střetnutí pokračovala v podobném duchu. Vítězství zpočátku střídaly remízy a postupem času přibyly i první nesmělé porážky. První vážný stín padl na království Libora I. až při obraně vlastního území. Po tlaku opařanské posily, levého útočníka Koláře, kterého už přestávala bavit oblíbená finta hlavního soběslavského stratéga Dvořáka, jež spočívala v obětování levého křídla, se Soběslav na radu táborského Kovače pokusila zopakovat historií prověřenou taktiku bitvy u Sudoměře. Detailů neznalý berserk Kovač však bohužel nepatřil mezi nejpoutavější vypravěče a nejasnými pokyny zmatená a nedisciplinovaná soběslavská obrana na domácích blatech nakonec nechytila do pasti své soupeře, nicméně trapně a relativně bolestivě zde utonula sama. Nepomohly dokonce ani rady zkušeného florbalového mága Bělohlava, který stál nejen u samotného zrodu soběslavského florbalu před patnácti lety, ale dle legend i u založení města jako takového. Vše bylo marné.

První prut Svatoplukův, který to psychicky nevydržel, byl soběslavský trenér a tahoun v jedné osobě, Honza Dušek. Na svoji florbalovou hůl připevnil naditý vak plný domácích buchet a spolu se svým velkým kamarádem Willym vyrazil na zkušenou do světa. Svět byl tehdy jiný, než jaký ho známe dnes. Poslední epidemii dýmějového moru, která před staletími notně zředila populaci království si pamatoval už jen Bělohlav, a na cestách vám tak hrozilo maximálně to, že vás v některém z četných hvozdů okrade a zabije parta lapků. Prostě ráj na zemi. Odcházet do světa sbírat zkušenosti se obecně doporučovalo, i když se nikdo příliš hluboce nezamýšlel nad tím, že historky se po vsích vyprávějí jen o tom malém procentu dobrodruhů, kteří se nakonec vrátili domů po svých. O těch, které přinesli ve futrále, nebo jejich části v zemi mlékem, strdím a vlky oplývající roztahaly divoké šelmy po lučinách, obvykle nepadlo ani slovo.

Aby toho nebylo málo, krátce po odchodu kapitána Duška se navíc naplnilo proroctví sudiček, kterým spořivý král při oslavě založení klubu odmítl počtvrté dolít kalíšek medoviny. Jejich standardní sudba vz. 148, která se měla naplnit v době, kdy klub oslaví své patnácté narozeniny (tehdy se prostě žilo rychleji a mravy v tomto ohledu byly uvolněnější) se tak zhmotnila v krutou realitu.

I když král nezpanikařil jako jiní panovníci a díky přesnému časovému určení sudby dal všechny ostré předměty odstranit až těsně před patnáctým výročím, vše bylo marné. Dobrého truňku chtivé sudičky projevily zvláštní poťouchlý smysl pro abstraktno a ostrá hra soupeřů nakonec zapříčinila, že neprotažené klíčové bojovníky Soběslavi píchlo v boku. Celá válečná mašinerie Soběslavi tak usnula.

Sudby už však naštěstí nejsou, co bývaly. Na negativní proroctví a kletby je sice poskytována prodloužená záruka pět let, patnáct zim je však přeci jen patnáct zim. Vytrvalý stoletý spánek tak z toho nakonec nebyl. Kletba poněkud vynechávala. I přesto útočné voje Soběslavi s přestávkami tvrdě spaly, zatímco obranné jednotky pro změnu sem a tam alespoň zaspaly. Ani království nezarostlo růžemi, bolševník velkolepý a další invazivní druhy se ale místy objevily. A soběslavští brankáři taky úplně na růžích ustláno neměli.

A tady vstupuje do hry opět náš Honza. Ten naštěstí vůbec není hloupý a již měsíc a půl po svém odchodu do světa se notně pohublý a s prázdným uzlíčkem vrací zpět do rodné a milované Soběslavi, t.č. zrovna spící. Byl sice sám a nechtěl o tom moc mluvit, nicméně ukazováček pravé ruky Willyho Foga dorazil poštou záhy. Verdikt dočasně probuzené zemské rady byl však jednoznačný a díky dorůstajícím kvalitním posilám z řad juniorů i relativně snadný. S únosci se nevyjednává, obránce Willy je postradatelný.

Honza se však vrátil živý a zdravý (fyzicky) a navíc se ve světě mnohému přiučil. Tak třeba, že moderní a tolerantní svět bez předsudků si žádá činy. Polibky tak postupně probouzí většinu spícího mužstva, přičemž například oba gólmany se i přes jejich těžký odpor snaží probudit hned několikrát. Mračna nad královstvím se začala trhat, nicméně určité stíny a nedůvěra se pro změnu přesouvají do duší některých soběslavských bojovníků. Přinejmenším probuzená část mužstva totiž má od té doby velmi lehké a ostražité spaní.

I přesto, anebo možná právě proto, byl závěr turnajové sezóny pro Soběslavské království opravdu snový. Nebýt loupežníků z Chýnova, kteří si na Soběslavské počkali za jedním milevským dubem a obrali je o tři body, šatstvo i důstojnost, byli by Soběslavští v druhé polovině soutěže stoprocentní. Z devíti posledních měření sil jich tak kvůli zpropadeným Chýnovským vyhráli „jen“ osm. V království se i přes to blýská na lepší časy a brány nebeské Divize se začínají velmi opatrně otvírat.

Napětí vrcholí. Soběslav má ke konci sezóny na účtu čtyři vyhrané bitvy v řadě a dva zápasy před koncem je situace v historických tabulkách extrémně vyrovnaná: armády třech mocných království, Soběslavského, Milevského a Chýnovského, mají po 35-ti bodech. Vše se rozhodne až poslední hrací den. Nebo nerozhodne?!

A pohádky je konec. Byla sice hodně ubohá, ale co byste s tímhle závěrem sezóny taky chtěli…

Děkujeme za přízeň a na shledanou v nové sezóně, ať již začne kdykoliv.